Knižné novinky vydavateľstiev

štvrtok, 04 december 2014 14:26

Každý den jsem měla premiéru

Napísal(a)
Ohodnotiť túto položku
(0 hlasov)

Každý den jsem měla premiéru. Příběh první televizní hlasatelky.

Jak uvést tuto knihu vzpomínek? Jednoznačně ji nejlépe vystihují slova Daniela Růžičky z Úvodu:

Sedíme proti sobě v malé pracovně jejího ďáblického bytu. Na stolku před námi je obrovská hromada fotek, nejen rodinných, ale hlavně těch, které zachycují její profesní život – život v televizi a s televizí. A v tomto případě nejde o magický přístroj, ale o instituci. Co fotka, to vzpomínka, historka nebo komentář: „Tady u toho sportovního auťáku jsem s Frantou Šťastným, tady uvádím Pražské jaro, tahle fotka je z mé svatby s Jiříkem…,“ říká a odpolední slunce oknem dopadá na její tvář. Na zdi pak kromě obrázků visí dvě velké fotografie: její portrét a portrét významného rozhlasového režiséra Jiřího Horčičky, jejího druhého manžela.

Sedíme proti sobě a já poslouchám její vyprávění. Život jí nadělil již osm křížků, ale v její tváři byste je hledali marně. Má pečlivě upravený účes a pohodlné domácí oblečení. Sice si občas postěžuje na své zdraví, které se v tomto věku ozývá častěji, ale perfektně si pamatuje doby, kdy se televize v naší zemi rodila z technického experimentu do masového sdělovacího prostředku, ovlivňujícího nejen životy televizních diváků, ale i dění ve společnosti. Občas váží slova, vzápětí odvypráví historku, jako by se stala včera, s úsměvem a nadhledem, který si dnes může dovolit. Do historie naší země se zapsala jako první televizní programová hlasatelka.

  • Pevná vazba, formát 160×210 mm, 160 stran, 239 Kč, ISBN 978-80-87654-11-8; EAN 9788087654118

Jarmila Šusterová-Horčičková (*1932, Praha)

„Nedávno jsem natáčela v České televizi s Jaromírem Hanzlíkem pořad Úsměvy. Vzpomínala jsem tam u příležitosti šedesáti let televizního vysílání na své začátky. Když jsem si sedla před kameru, tak jsem měla pocit, jako by to bylo včera, co jsem před ní seděla naposledy. A přitom to bylo skoro čtvrtstoletí. V člověku se najednou sebere taková síla, že z vás spadne tréma a vzpomenete si na své dávné působení před kamerou, že i ty moje holky, když to viděly, se divily: ‚Mami, ty tam tak hezky mluvíš.‘ To snad člověk má v sobě, to se nezapomene. Nezapomněla jsem to ani v roce 1990, když jsem se před kamerou objevila znovu, nezapomněla jsem to ani, když jsem na pražské radnici oddávala novomanžele. Stejně tak v rozhlase. Sednu si před mikrofon, a je mi dobře. Jsem v tom studiu jako doma. Nevím, co by mi dnes na to řekl Horčička, ale klesám do tečky – a to je to, co po mně vždycky chtěl… Takže by byl asi spokojený.“

Daniel Růžička (*1971, Liberec)

V Liberci vystudoval střední ekonomickou školu a v roce 1996 absolvoval pražskou FAMU v oboru filmová a televizní produkce. Od roku 1991 pracuje v České televizi, nejprve jako produkční, později v několika manažerských pozicích v dokumentární a vzdělávací tvorbě. Dvě desítky let se zajímá o novodobé československé a české dějiny a o historii televizního vysílání u nás. Sleduje především působení totalitní moci na vysílání Československé televize a její ideologickou propagandu v televizních pořadech. Je autorem řady odborných textů o historii televize a spoluautorem webových stránek

Ukázka:

Vraťme se ale do roku 1954. Jarmila dostala šanci, kterou nepromarnila a později proměnila v úspěch. Když musela Štěpánka Haničincová v létě odejít na mateřskou dovolenou, přemýšleli v redakci, kdo by ji mohl před kamerou nahradit. „Tenkrát neexistovalo, aby těhotná hlasatelka byla na obrazovce až do poslední chvíle, jako tomu bývá dnes. A tak, když bylo na Štěpánce vidět bříško, začali hledat někoho místo ní. Přišli i za mnou, jestli bych nezkusila »jít na obraz«, když mám jako »Dismanče« zkušenosti z divadla i filmu. Zkusila jsem to a nikdo proti tomu nic neměl. Měla jsem na klíně medvídka Emánka a vyprávěla dětem pohádky. Zkoušeli i mladičkou Pavlínu Filipovskou. Byla výborná. Dokonce i Jarmila Turnovská vysílala. Takhle jsme se za Štěpánku na obrazovce několik měsíců střídaly. A pak jednou za mnou v roce 1955 přišli s tím, že když mi to s těmi dětmi tak pěkně šlo, jestli bych to nechtěla zkusit pro dospělé. Kohout se s vedoucím programu Vladimírem Kováříkem rozhodli, že pořady ve vysílání už nebudou ohlašovat herci, jako dosud, protože s tím byly jen komplikace, ale že televize musí mít vlastní hlasatelku. Herci mívali v době televizního vysílání divadelní představení, a těch, kteří měli volno, se museli produkční zase doprošovat, aby přišli. Měla jsem ale projít konkurzem, abych ukázala, jestli to dokážu. Pro děti pak dál pracovaly jen Pavlína Filipovská a Štěpánka Haničincová.“

Na konkurs Jarmilu dlouho a pečlivě připravoval režisér a dramaturg Krátkého filmu Josef Kořán. Učil ji, jak má k divákům mluvit, jak se má tvářit, jaká dělat gesta, kdy má být vážná, a kdy je lepší se usmát. „Mezitím jsem v prosinci 1955 přivedla na svět druhou dceru Evičku a krátce po návratu do práce jsem byla pozvána na konkurs. Ve studiu v Besedě bylo narváno. Sešli se tam skoro všichni zaměstnanci televize. Zkušební komise mě propírala ze všech stran, chtěli vědět, jak se zachovám v nejrůznějších situacích, a co bez přípravy divákům řeknu. Asi za dva dny si mně zavolal ředitel a řekl mi: ‚Jarmilo, my tě propouštíme.‘ Tak to jsem se hned rozbrečela. Ale on vzápětí dodal: ‚Propouštíme tě, ale z dětské redakce, a přijímáme tě na tři měsíce na zkušební dobu jako programovou hlasatelku.‘ Tak jsem měla ohromnou radost.“

Jarmila se tedy začala na televizních obrazovkách objevovat pravidelně a vůbec to neměla jednoduché. „Neměla jsem žádné vzory, a co hlasatelská práce obnáší, jsem se mohla jen domnívat. Žádné zahraniční vysílání jsem neměla možnost vidět a nikam ven mě televize nevyslala. A tak jsem si všechno musela vymýšlet sama: formu i výrazové prostředky, styl oblečení i účesu. Radila jsem se s odborníky a mými televizními kolegy, experimentovala jsem. A po každém vysílání jsem druhý den musela zajít k Vladimíru Kováříkovi, se kterým jsme hlášení podrobně rozebírali. Odcházela jsem pak od něho střídavě s nějakou dětskou knížkou, kterou recenzoval, za odměnu, nebo s pláčem, když se mu něco hodně nezdálo.“ V roce 1956 byla Jarmila prohlášena za stálou programovou hlasatelku a dostala služební televizor a služební šaty.

Čítané 1653 krát

Napíšte komentár


A teraz musíme zistiť, či nie ste robot, spam, scam atď. Na pokračovanie doplňte puzzle. Váš citaj.to team.

Vstup pre vydavateľa